Mnoho z nás je v práci značně vytíženo a některým za to i dobře platí.
(v této fázi příběhu jsem se musela pousmát, protože nám
už by nejraději ani neplatili, tak hluboce byla podceněna práce,
ale vím, že jsem jedna z mnoha a ne ojedinělý případ)
Za tyto peníze si kupují náš život, čas, který netrávíme
se svými blízkými nebo tak jak bychom sami chtěli.
Doporučila bych přečíst si tento článek k zamyšlení se nad svým životem.
Jsou práce kam člověk chodí jak do svého hájenství či útočiště.
Jsou lidé, kteří dělají svou práci rádi, baví je a je to jejich nejlépe
trávený čas.
Jsou lidé, kteří musí dělat skoro všechno, aby byli schopni poplatit
vše co si mysleli, že nutně potřebují a nyní to díky času v práci
už ani nevyužijí.
A jsou lidé (mezi ty se řadím já sama), kteří chtějí v klidu žít,
nepotřebují se honit za pozlátky a nechtějí trávit svůj "přesčas"
na pracovišti. Převládá však masa lidí, kteří přesčasy potřebují
k přežití a tak jsou lehce ovladatelní zaměstnavateli,
kteří v honbě za pokladem přestávají být lidmi a nařizují
práci nad rámec pracovních hodin jak v týdnu tak i o víkendech.
Ten kdo nenosí do práce hlavu v kyblíku, nedojíždí na invalidním
vozíku (prostě nemá ani nejnižší stupeň invalidity) tak prostě
musí v té práci jak si zamanou být - jinak si může vybrat
jednu jedinou cestu. Ano, už nemusí chodit nikdy. Sbohem.
Žádné komentáře:
Okomentovat